První písemná zpráva o cínu na severních svazích masívu Smrku je z roku 1576. „Cínová horečka" vypukla v osmdesátých letech toho století. Frýdlantská vrchnost pozvala horníky z Krušných hor a z Tyrolska (odtamtud pocházel i Hans Rappelt, po kterém se jmenuje i Rapická hora nad Novým Městem) a ti během krátké doby otevřeli několik desítek jam a štol. Tehdy, v době prvních horníků, ještě Nové Město pod Smrkem neexistovalo, kovkopové bydleli v dnešní vsi Ludvíkově a tam žil ještě roku 1588 i hlavní perkmistr. Nové Město bylo založeno a postaveno roku 1584 podle jednotného plánu a podobá se tak svým půdorysem jiným hornickým městečkům např. v Krušných horách. Roku 1592 dostalo město od pana Melichara (Melchiora) Redera privilegia i městský znak, který měl navždy připomínat horní původ: dva svátečně odění strážci drží znak, v němž na modrém podkladě je stříbrné kolo a pod ním zkřížené stříbrné kladívko a mlátek.

Cín se těžil na české straně hor v řadě štol na třech místech. S těžbou se začalo pravděpodobně na Svinském vrchu nad Ludvíkovem, odkud je z listin známo i nejstarší, dnes již neexistující důlní dílo Asser (nazvané po jménu horníka) z roku 1576 a málo dochovalá štola Všech svatých andělů (1582) a na blízkém Závorníku Svatý Vavřinec (1585). Prakticky současně se těžba přesunula i na sousední vrch Měděnec a na vedlejší, pouze tokem Lomnice oddělenou Rapickou horu. Z dochovaných horních dél jsou známa data otevření u štol: Nebeské vojsko (1580), Erasmus (1580), Bohatá útěcha (1581), Beránek Boží (1582), Petr a Pavel (1583), Rapold (1585), Blažená bohatá útěcha (1585). Nejmladším datovaným dolem, který se ale zachoval jen ve zbytku, je Kateřina (1611). Kromě děl, v nichž se těžilo, bylo nutno pracně hloubit i tzv. dědičné štoly, které sloužily k odvodňování dolových polí. Protože nepřinášely přímý užitek, spojovali se finančně k jejich hloubení majitelé všech okolních horních děl. Takovou dědičnou štolu měl od roku 1585 Erasmus, obdobnou funkci měla pravděpodobně i štola Oukrop. Z bohaté dokumentace, která se z oněch časů dochovala ve frýdlantském zámeckém archivu (dnes uloženém ve Státním archivu v Litoměřicích) vyplývá, že v průběhu let bylo do odchodu Rederů do exilu v roce 1622 otevřeno a zapsáno v novoměstském revíru asi 70 horních děl. Ale již roku 1653 nebyl nikdo schopen určit polohu třiceti dvou z nich, existovaly pouze seznamy jmen, často velmi krásných, např. Svatý Jiří, Přikázání Boží, Nanebevstoupení Páně, Svatý Jeroným, Věrné bratrstvo, David, Ptačí zpěv, Děti Zebedeovy, Pomoc Boží a další. Dalších asi čtyřicet děl tehdy ještě lidé znali. Z nich bylo čtrnáct na Rapické hoře, sedmnáct na Měděnci a sedm na Svinském vrchu. Z nich se dnes podařilo přesně lokalizovat pouze asi dvanáct horních děl. Ostatní zanikly nebo jsou (a možná byly i tehdy, protože se evidovaly často i nepatrné výchozy rudy jen proto, aby "město nepřišlo o svou imunitu a práva") jen nepatrnými prostorami bez původního jména. Po Valdštejnově smrti v roce 1634 jeho nástupce na frýdlantském panství hrabě Gallas sice Novému Městu jeho horní privilegia potvrdil, ale věhlas a výnosy zdejších dolů prudce poklesly a nikdy se již nevrátily ke staré slávě.

Úmrtím posledního novoměstského havíře v minulém století se ale lidé nevzdali úplně myšlenky na jizerskohorské rudné bohatství. Po válce byl od roku 1953 prováděn na Rapické hoře i Měděnci moderní rudný průzkum a kromě získávání vzorků ve starých štolách byly vyraženy nejméně tři štoly: Světlana, František a Josef. Geologická zpráva, která tehdy vznikla na základě průzkumu podzemního cínového bohatství nitra Jizerských hor uvádí, že bilanční zásoby kasiteritu zde jsou a rudy je dokonce značné množství, ale je tak rozptýlena, že by se v současnosti nevyplatilo ji těžit.

Převzato z knihy M. Nevrlého: Kniha o Jizerských horách